Go to ...
RSS Feed

Poláci volili racionálně,


(alternativou by totiž byl chaos)

čili pár slov o tom proč vyhrál Duda

Kdybych byl závislý na novinařině, přál bych si asi vítězství v polských volbách Trzaskowského. Kdyby se tak stalo, o zábavu by bylo postaráno. Začal by totiž neuvěřitelný chaos – president Trzaskowski by totiž vetoval patrně veškerou legislativní a reformátorskou činnost vládnoucí strany Právo a spravedlnost. Ta by nebyla s to jeho veto přehlasovat, protože to polské je silnější a je možné ho v dolní komoře zvrátit jen pokud máte třípětinovou většinu. A to Právo a spravedlnost nemá. Kam by to vedlo?

Neustále by se něco „zajímavého” dělo, mohlo by to vést možná i k pádu vlády a předčasným volbám. Bylo by, věru, o čem psát.

Pro novináře ráj, ale pro obyčejné lidi už ne. Takže ono je pro obyčejné lidi, kteří profitují na štědré sociální politice stávající vlády, mnohem lepší, pokud k takovým zmatkům nedojde. To lze pochopit. V Polsku nejsou ani žluté vesty ani bořiči pomníků, je tu vcelku sociální smír. Jistě – existují skupiny radikálních odpůrců nynější moci, ale jejich protesty jsou spíše marginální a doposud jim poměrně rychle vždy došel dech. To se může změnit, pokud vláda nezvládne současnou krisi v kontextu toho covidu-19.

Zatím odhady hovoří o poklesu polského HDP o čtyři a něco procenta, což je ve srovnání se zbytkem Evropy poměrně malá hodnota, ale sama o sobě velká. Ale i za této situace je pro Polsko výhodnější to, že ekonomickou krisi nepřiživuje ta politická. Právo a spravedlnost (PiS) má nyní nevídaný luxus – další volby budou totiž až za tři roky. Mohou se tudíž v klidu soustředit na současné problémy a předvést, jak si s tím poradí. Za to pak zaplatí v dalších volbách. Povedl se jim mimochodem husarský kousek – zatím nemuseli novelisovat státní rozpočet na letošní rok, který byl poprvé v novodobé historii schválen jako vyrovnaný, bez deficitu. Červen skončil dokonce s mírným přebytkem. Jak je to možné? Vždyť trvá i nadále hojná sociální politika, na corona krisi vláda reagovala poměrně rychlou a masivní podporou pro podnikatele i občany. Zrovna v červnu však státní rozpočet posílila Národní banka platbou zisků – a to hodně vysokou. Zdá se, že v srpnu bude muset dojít k úpravě rozpočtu.

V tomto způsobu nazírání naprosto mizí problémy, kterými se ve své kampani zabýval oposiční pretendent na nejvyšší post ve státu Rafał Trzaskowski – dodržování ústavy, práva sexuálních menšin, otázka evropské integrace, zastavení soudní reformy atd. To byla chybná taktika štábu Trzaskowského, že vsadil na tato témata, která jsou pro většinu lidí nejen nezajímavá, ale jim ani nerozumí – zvláště v současné pohnuté době (ale z jiných důvodů pohnuté) jsou to témata naprosto odtržená od reality běžného života. To se vymstilo.

Navíc, krise (epidemiologická i ekonomická) ukázala mnohé, ale především došlo všude k tomu, že svou renesanci prožil národní stát, čili to, co ve své rétorice vládní Právo a spravedlnost akcentuje neustále (aniž by negovali přináležitost k Evropské unii). V tomto se Trzaskowského štáb také sekl.

A přitom se mohlo zdát, že když počet nových nakažení nějak výrazně neklesá, společnost bude více rozechvělá a odvrátí se od vlády. Premiér Mateusz Morawiecki, ministr zdravotnictví a jiní vládní politici sice tvrdí, že Polsko epidemiologickou situaci zvládlo a že jednotlivá ohniska nákazy jsou podchycená, ale skutečnost je taková, že počty nových případů se stále denně pohybují kolem 300, že neustále přibývají počty obětí v souvislosti s covidem a život se ještě nevrátil zcela do normálních kolejí.

Jenže lidé, stejně jako v Česku, jsou už celou tou patálií unavení. Začínají čím dál více ignorovat různá omezení a snaží se žít, jakoby covidu nebylo. Ostatně, na volebních shromážděních obou kandidátů byla hlava na hlavě a hlavně na provincii se lidé nošením roušek nezatěžovali. Nikdo to neřešil, žádná hygiena, žádná policie, prostě se to nechalo plavat.

Připomeňme, že původně se volby měly konat 10. května, ale oposice díky tomu, že má minimální většinu v senátu, dokázala prosadit odklad voleb. Tehdy tvrdili, že řešení navrhované Právem a spravedlností – aby se volby kvůli zajištění bezpečnosti konaly korespondenčně – je řešením, které nese smrt. Ano. Předseda senátu z Oobčanské platformy, lékař z povolání, Grodzki doslova říkal, že PiS chce občanům rozesílat obálky s hlasovacími lístky, v nichž bude smrt.

Část voličů prokoukla, že v této argumentaci byl falešný ton a že ve skutečnosti šlo o něco úplně jiného. Občanská platforma dokonale viděla, že její tehdejší kandidátka do voleb, Małgorzata Kidawa-Błońska, má zhruba dvouprocentní podporu a že by volby vyhrál patrně již v prvním kole Andrzej Duda.

Odkladem data konání voleb se Platformě podařilo zaměnit kandidáta na Rafała Trzaskowského a to bylo, jak se ukázalo, dobré rozhodnutí. Trzaskowski vystartoval jako raketa, zafungoval efekt novinky, presentoval se dobře – strhl na sebe pozornost a stal se rychle jedním z favoritů voleb.

Zatímco Kidawa-Błońska byla ve svém vystupování poměrně umírněná až nevýrazná, její náhradník vsadil na starou rétoriku – to, čemu se v Polsku říká „anti-PiS” (anti – Právo a spravedlnost), což – jak jsem napsal výše – bylo špatnou taktikou. Zdánlivě ona výraznost zafungovala, protože R.Trzaskowski na sobě soustředil podporu všech antipisovských sil – de facto celého politického spektra, od levice až k ultrapravici (nešťastný postoj parlamentní Kofederace, která do druhého kola deklarovala jakousi neutralitu). Souboj Duy s Trzaskowským byl de facto bojem jednoho proti všem.

Duda zosobňoval stabilitu a kontinuitu, zatímco jeho soupeř se identifikoval s protestním hnutím (hesly, rétorikou, ostrou negativní kampaní), které se v Polsku neuchytilo, jak již bylo uvedeno výše.

Toto byly již osmé volby, které Občanská platforma v Polsku prohrála (komunální, evropské, parlamentní, presidentské – krát dvě) – a opět se nepoučila – antipisem se nevyhrává. Dokonce ani v krisové situaci. A možná právě v krisové situaci.

Pravda, k vítězství zase moc nechybělo – rozdíl mezi zvoleným staronovým presidentem a jeho rivalem nebyl propastný – pouhopouhá dvě procenta. Ale tak už to v polských presidentských volách bývá – i před pěti lety Duda porazil Komorowského jen neznačně. Jenže letos došlo k nebývalé volební účasti – obě strany dosáhly silného mobilisačního efektu. Jde o největší volební účast v 21. století (68%). A stalo se to, co se stát nemělo – vysoká účast ve volbách zdánlivě měla nahrávat oposičnímu kandidátovi – a skutečně jeho zisk oproti prvnímu kolu voleb před dvěma týdny byl impozantní – přes 4 milionů hlasů, Jenže Duda dokázal, že je schopen jít daleko nad hranici svých zdánlivých možností a získal také nové hlasy, sice méně (dva miliony), ale nakonec mu to bohatě stačilo.

Lidé, ti nerozhodnutí, se jednoduše zalekli toho, co možná cítili podvědomě anebo co dokonale identifikovali – chaosu, nejistoty. Duda vsadil na tzv. provinční Polsko, což není ničím novým, už před pěti lety to zafungovalo a vyšlo mu to. V rámci kampaně navštívil všechny okresy Polska a že je jich požehnaně (314)! Právě onen „okresní rozměr” mu vyhrál volby. To, že tam byl, že podal ruku tisícům lidí tam kdesi dole, skoro v každém zapadákově.

Oba kandidáti naslibovali hory doly. Duda v tomto ohledu měl na své straně jeden silný argument. Jeho sliby, na rozdíl od slibů Trzaskowského, mají totiž punc věrohodnosti. Ač od roku 2015 bezpartijní (Duda, poté co se stal presidentem, vystoupil z PiS) byl jednoznančě stranickým kandidátem vládnoucí strany Právo a spravedlnost. A ta strana vládnoucí již druhé volební období si získala přízeň voličů mj. i tím, že podstatnou část svých předvolebních slibů jednoduše splnila. To je především ona již zmíněná štědrá sociální politika. Ta, mimochodem, měla už někdy v roce 2017 (dva roky po převzetí moci) podle renomovaných ekonomů způsobit zhroucení polské ekonomiky. Nezpůsobila.

To byla síla Dudy, skutečnost, že za ním stojí PiS. To přitáhlo i ony nerozhodnuté voliče, ty kteří nešli k urnám v prvním kole.

Jistě, je pravdou, že pro 10 000 000 polských voličů je Duda nevěrohodným představitelem čehosi, co je pro tyto voliče esteticky hnusné. To je jiné téma a stojí také za analýzu – o co přesně jde. Onen fenomén antipisu, ona rozdělená společnost.

Ale to rozdělení vůbec není polským specifikem. Je všude kolem. A nejen je, ale ono i bylo. Už v devadesátých letech minulého století a moc se v tomto ohledu ani v Polsku ani jinde na světě nezměnilo.

Staronový president ve svém druhém volebním období má zcela jinou posici nežli v tom prvním. Je to totiž, a odpusťte mi tu banalitu, jeho poslední období. Nemusí být tudíž závislý na své mateřské (to taky není až tak jednoduché, v mládí byl Duda stoupencem Wałęsy a členem Unie svobody, čili strany, kteréžto duch je nyní v Občanské platformě) straně. Zdánlivě ji nepotřebuje. Ale není tomu tak – jeho sliby i postoje jsou totiž navázány a vlastně přímo propleteny pupeční šňůrou s politikou PiS. Bez vlády a parlamentní většiny této strany není s to (a asi ani nechce) nic udělat.

Nicméně jistý komfort presidentského vládnutí určitě bude mít( polská hlava státu má kapánek větší kompetence nežli např. česká). Navíc není vyloučeno, že bude muset kalkulovat s tím, že v roce 2023 ve volbách vyhraje dnešní oposice.

Těch aspektů je více – bude proto zajímavé sledovat jeho presidenturu.

Oposice je zajímavou kapitolou polské politiky – nyní jen naznačím o co jde. Oněch 10 000 000 hlasů pro Rafała Trzaskowského totiž není monolit a neznamená to, že tolik stoupenců má Občanská platforma (vlastně Občanská koalice, abych byl přesný) – to jsou hlasy, jak již bylo uvedeno, antipis. V tom je PO (Občanská platforma), lidovci (PSL a Kukizovci), levice či dokonce část pravicové Konfederace a také voličstvo fenoménu letošních voleb – Sz.Hołowni. Každá z těchto skupin má jiné cíle, jiné voliče, jinou orientaci – rozhodně nejde o sjednocený blok, který bude vystupovat společně. Dosavadní praxe ukazuje, že ideologie antipisu je sice silná, ale není s to porazit PiS. Je to zhruba něco podobného jako náš „antibabiš” (nechci tím však ani v náznaku tvrdit, že PiS rovná se ANO).

Analytici si všímají, že Trzaskowski zachránil Platformu. Vyšvihnout se ze dvou procent na skoro padesát je opravdu úctyhodný výkon. Jenže: Trzaskowski je primátorem Varšavy a místopředsedou PO. Je otázka, zdali bude chtít zúročit tento úspěch a zaválčit o post předsedy strany či se stáhne zpět do své varšavské kanceláře na magistrátu. Jaký to bude mít vliv na nejsilnější oposiční stranu? Před 10. květnem straně hrozila destrukce. Nyní? Uvidíme. PO se už několik let neúspěšně snaží stát hegemonem oposice – spolknout jiné menší strany. Jenže to, co se v Polsku rýsuje od roku 2005 – čili jakýsi dvoupartijní systém, kdy o moc bojují dva silní hráči (PiS a PO) je silně kontestováno zbytkem. A pravidelné úspěchy v presidentských volbách „toho třetího” (v r. 2015 to byl Kukiz, letos Hołownia) ukazuje, že existuje poptávka na třetí sílu, na někoho, kdo ten bipolární politický systém bude moci rozbít.

Tolik pár poznámek o tom co se stalo, proč se stalo a co z toho může vyplývat dál.

Vladimír Petrilák

Tags: , , ,

More Stories From Polsko